Foto: Jon Wisbey
Dosáhnout standardu nového domu se úpravou prvorepublikové stavby opravdu nedá, ale záleží jako vždycky na porovnání ceny a výsledku. Bourání taky něco stojí, a když už člověk jednou zbourá, musí po dobu stavby bydlet někde jinde, což by taky nebylo zadarmo (navíc někde o kus dál, kde bychom museli zakotvit, a to se nám nechtělo). Taky nepochybuju o tom, že cena nového domu by vyskočila z důvodu: „Když už to stavíme nový, tak ať to k něčemu vypadá.“ Když něco opravuju, tak myslím na obnovení funkčnosti, ale když pořizuju něco nového, tak si začínám vymýšlet. Při soukromém průzkumu se mi nepovedlo najít nikoho, kdo by starý dům zboural a nový postavil za peníze, které jsme do bydlení mohli dát (při vědomí, že naše příjmy jsou z celostátního, nikoli regionálního, pohledu podprůměrné). V případě rekonstrukce jsem dobré příklady našel.
Přiznávám, že vedle doporučení stavařů specializovaných na rekonstrukce sehrály svoji roli i emoce. Nechtěl bych se dívat, jak padá dům, ve kterém jsem prožil podstatnou část dětství a vždycky se v něm cítil dobře. Taky kamarád architekt při pohledu z ulice prohodil, že by bylo škoda původní pojetí domu měnit.
Nejdůležitější ale nakonec byla shoda na závěru: „Po rekonstrukci bude dům určitě lepší než teď. Uděláme to, jak nejlíp budeme umět, ale když něco nedopadne přesně podle představ, tak se z toho nesložíme.“ To zatím funguje. Je pravda, že zdi nejsou po rekonstrukci bez prasklin. Ale jsou to vlasovky a nezvětšují se. Oproti původním trhlinám, kde by si vždycky měsíc po pokusu vyspravení zas mohly ještěrky hrát na schovávanou, pokrok jako hrom.
Neříkám, že jsem o správnosti našeho rozhodnutí v žádné situaci nezapochyboval. Třeba, když statik po první prohlídce, krčil rameny, hladil si plnovous a přimlouval se, abych se nezlobil na stavitele, protože ve třicátých letech na cement nezbývalo. Nebo ve chvíli, kdy se tehdy dvouletá dcera bosky vykolíbala po nájezdu pro kolečko do dvoumetrové výšky a začala si broukat Kolo, kolo mlýnský. Statik ale nakonec vymyslel technické řešení, díky kterému mi kromě jiného rozšířil slovní zásobu o pojem helikální výztuž. A malá tanečnice svůj výstup taky zvládla bez pádu. Bez trochy štěstí by to nešlo.
Neobešli jsme se ani bez prodloužení původního plánu – částečně proto, že po úvodní snaze dodržet rozvrh prací prováděných svépomocí jsem si musel při pohledu na rodný list přiznat, že rychlost regenerace čtyřicetiletého organismu neumožňuje jet na plný výkon tři dny v kuse (i když líp trénovaný vrstevník by to nejspíš zvládal). První vytápěnou místnost jsme tak zprovoznili až začátkem října – skoro čtyři měsíce po vystěhování nábytku. Přestože v provizorním obydlí na půdě se po ránu teplota blížila k nule, stěhování do pohodlí potěšilo jen starší část posádky. Dcera hlasitě protestovala, že nechce bydlet v místnosti, odkud se nedají tak dobře pozorovat ptáci.
Foto: Karel Polanecký
Celkový výsledek rekonstrukce bude možné hodnotit až po zateplení vnějších stěn, na které musíme našetřit (zatím to vypadá, že Nová zelená úsporám by mohla znamenat zajímavou výpomoc). Po první etapě rekonstrukce uběhly už skoro tři zimy (přestože ta letošní je natolik milosrdná, že se ani nedá počítat). Zatím jsme pokaždé vystačili s deseti metry vyskládaného štípaného dřeva. Před rekonstrukcí, která energetickou bilanci domu vylepšila díky novým oknům a izolaci stropu, to nebylo o moc víc, ale dům se rychleji vytopí a pomaleji chladne. Vedle snížení spotřeby dřeva chceme zateplením stěn dosáhnout i stavu, kdy se v zimě vrátíme z víkendového výletu a doma bude rozumná teplota i před zátopem. Jestli se to povede, tak si definitivně řeknu: „Ještě, že jsem to nezboural.“