Některé náhodně pronesené věty si pamatuju líp než citáty opsané z oblíbených knih: „Na venkově to má člověk těžší, když je divnej,“ prohlásil jednou v hospodě podobně smýšlející kamarád. Moje nevýraznější podivnost, aspoň z pohledu sousedů, mi skutečně trochu komplikuje život. Nemám auto a neumím ho řídit. To je v místě, kam i ve všední den přijíždí poslední autobus v půl osmé večer a na nejbližší vlakové nádraží se musí šlapat (v lepším případě na kole) šest kilometrů, podivnost hodně viditelná.
Přitom jsem k ní přišel hlavně shodou náhod. Na střední škole jsem se přihlásil do kurzu autoškoly stejně jako většina ostatních. Ale opožděné razítko od očního doktora mi neumožnilo pokračovat, takže jsem získání řidičáku odložil. Odklad se protáhnul na roky z několika důvodů. Bylo mi osmnáct pryč, když se při autonehodě zabil kamarád, který řidičskou zkoušku úspěšně složil. Rok po něm druhý. Spousta věcí mi pak přišla důležitější než učit se řídit. Navíc v nadmořských výškách a terénech, kde jsem se nejraději pohyboval se stejně autem jezdit nedalo.
Bylo mi dost přes třicet, když jsem se konečně do autoškoly přihlásil, jednu ze základních dovedností člověka v produktivním věku jsem konečně hodlal ovládnout. Řidičský průkaz jsem sice získal, ale potřebné dovednosti nikoli. Neumím posoudit, nakolik se na tom podílela vojenská mazácká pedagogika instruktora zvyklého na to, že k němu přicházejí zájemci o řidičák, kteří už řídit dovedou. Místo pokynů, co mám dělat, jsem byl školen výkřiky „to snad není možný“ a ujištěními, že jestli „tohle“ někdy udělám, tak mě ostatní řidiči „vytáhnou ven“ a „dají mi po tlamě“. Možná jsem na řízení vážně výjimečné nemehlo. Přitom jako průmyslovák jsem strávil řadu hodin ovládáním obráběcích a tvářecích strojů. Jenže ty jsou pevně kotvené do podlahy a nemůžete s nimi nikoho přejet.
Několik cest půjčeným autem do stavebnin pro cement (nemusí se přes město) mi řidičské sebevědomí nezvedlo a v úvahách o možném pořízení automobilu zatím vždycky převážila vážná obava, že ublížím sobě nebo někomu jinému. Nadále musíme pokrývat svoje dopravní potřeby pomocí kola, autobusu a vlaku. Vzhledem k tomu, že u nás nekoupíte ani vrut natož vrták, to vyžaduje zvýšenou pozornost při plánování nákupů. Návštěvu kulturních akcí musíme pečlivě plánovat a vždycky to nevyjde – před lety jsme chtěli vyrazit do kina zrovna v den, kdy se nad námi prohnal hurikán Kirryl. Proti větru se to vážně nedalo ušlapat.
Do vážnějších nesnází jsme se dostali, když v naší obci přastala ordinovat dětská lékařka. Úsilí o získání nového pediatra zatím nevede k cíli a mezi rodiči to není vnímáno jako závažný problém, protože „auto už má přece dneska každý“. Každá prohlídka nebo očkování je ovšem bez auta akcí na půl dne a nechce se domýšlet situaci, kdy by děti začaly stonat a doktora vážně potřebovaly.
Auto má opravdu skoro každý – mimochodem, docela by mě zajímal podíl této skutečnosti na neschopnosti některých rodin splácet dluhy. Zejména ve večerních autobusech potkávám převážně teenagery a lidi, kteří ze zdravotních nebo formálních důvodů nemůžou řídit. Na konečnou dost často dojíždím sám, v přátelském rozhovoru s řidičem. Nízká poptávka samozřejmě nesignalizuje posilování frekvence spojů.
Tlak okolností na pořízení auta se časem zvyšuje, neboť všichni členové naší rodiny nejsou stejně nakloněni nuceným cyklistickým jízdám za špatného počasí (byť šestiletá dcera má cesty z nádraží ráda a naopak auto nesnáší, protože se jí v něm dělá špatně). S řízením mi naštěstí pomáhají kamarádi – desetikilometrová jízda se spoluhráčem (řidičem z povolání), který si dal po fotbale na soupeřově hřišti pivo a nechal mě řídit, mi dala víc než tři lekce v autoškole.
Ve městě, ani v okresním, bych si auto nepořizoval. V odlehlé obci asi budu muset rizika spojená s řízením podstoupit. Sám jsem zvědav, jestli se to časem projeví na zhoršení kondice a nárůstu nadváhy a jestli v automobilech najdu zalíbení. A hlavně, jestli to zvládnu bez nehody.