Přiznávám, že obavu z toho, jak se mi povede měsíc co měsíc krmit „krávy zelený nenažraný“ později zmutované do podoby trvalých příkazů, jsem vždycky prožíval silněji než moji spolužáci, spoluhráči nebo spolupracovníci. Nikdy jsem nepočítal s tím, že moje příjmy budou tak vysoké, abych stálé platby nemusel řešit. Nemám obchodní talent a nerad někoho buzeruju, takže většina dobře placených míst je pro mě nedostupná. Práci jsem ovšem, ať už jako živnostník nebo jako zaměstnanec, po celých dvacet let od svého vstupu na pracovní trh vždycky měl, ale zároveň bez jistoty, že ji budu mít i příští rok. Jasně, jistotu nemá skoro nikdo, ale jsem trochu skeptik a rizika vnímám silněji.
Jednoduše, po celou dobu dospělosti jsem chtěl najít cestu, jak měsíční výdaje stáhnout, aby mě neohrozil případný výpadek příjmů. Nejvíc mi přitom vrtalo hlavou, jak osekat nutné výdaje na samotnou existenci. Zdravotní pojištění jsem vždycky dobrovolně platil – jednak nejsem tak vostrej, abych riskoval bankrot po náhodném zranění, a druhá věc je, že léčbu vážných onemocnění je potřeba z něčeho platit, i když se mi zatím, ťukám na dřevo, vyhýbala. Ale vždycky jsem chtěl co nejvíc omezit platby za to, že v zimě mrzne a člověk se potřebuje zahřát. Mimo jiné proto, že se mi nelíbí, kde tyhle peníze končí. Jeden paradox za všechny: majitel opatovické teplárny a fotbalové Sparty Daniel Křetínský nakupoval špičkové hráče mimo jiné za peníze, které vybral za dodávku tepla od obyvatel Hradce Králové. Právě Sparta hodně pomohla Hradci k sestupu do druhé ligy.
Otázka kolik a komu budeme v příštích letech platit za to, že nejsme lední medvědi byla jednou z rozhodujících, když jsme s partnerkou začali řešit bydlení. Postup podle osnovy: výběr a koupě pozemku, projekt, nová stavba a splácení hypotéky do šedesáti let věku při moji fobii z dluhů nepřicházel v úvahu. Nový pasivní domek na pěkném místě by se nám líbil, mimo jiné kvůli minimálním nákladům na provoz, ale neodvážili jsme se na tuhle kartu vsadit. Ale pustili jsme se do jiného dobrodružství, které vyžadovalo trochu fyzické odolnosti a sklonu k „urob si sám“. Po dohodě uvnitř rodiny jsme začali obývat a zároveň rekonstruovat domek po prarodičích. Bez přehánění se trochu rozpadal – úroveň podlahy se na dvoumetrové šířce chodby lišila o zhruba o 15 centimetrů, když po půdě přeběhla kočka, tak padala omítka ze stropu (v souladu se zákonem schválnosti třeba do talíře se zelňačkou). Do některých trhlin ve zdi se dal strčit prst. Ale bydlet se v domě dalo – předčasně ovdovělá babička to zvládala sama víc než třicet let.
Nijak nás nepustil záměr platit za provoz domu minimální částku. Máme dobrý vzor, který ukazuje, že to jde. Kamarádi, kterým jsme svědčili na svatbě, zvládli zrekonstruovat starý dům tak, že platí necelých deset tisíc korun za rok. Pět tisíc za dřevo a pět za elektřinu. Mají zateplené stěny (jenom dvě, protože bydlejí v řadovce) rohožemi z lněných vláken, střechu pomocí foukané celulózové izolace, okna s účkem 0,7 a solár na teplou vodu. Tam někam se chceme dostat, po sedmi letech jsme zhruba v půli cesty. Na solární systém ani vnější zateplení zatím nemáme, ale máme za sebou inspirující souboj s vylepšováním statiky domu a řadu dalších stavebních úprav, popíšu někdy příště. Za dřevo a elektřinu platíme v součtu zhruba dvacet tisíc korun za rok. S tím se nechceme smířit, časem to chceme zvládnout za polovic. Podle zásady nedlužit a neplatit. Dodavatelé dřeva a elektřiny sice vědí, jak s našimi platbami naložit, ale my máme jiné plány. O zkušenosti s postupnými kroky se budu postupně dělit.